Důkazní břemeno kolektivních správců ve sporech s uživateli autorských práv

  Od

Autor

Ing. Mgr. Bc. Petr Molnár, Advokátní kancelář Mgr. Mariana Pavlova

Publikováno

MOLNÁR, Petr. Důkazní břemeno kolektivních správců ve sporech s uživateli autorských práv. In: ŠMÍD, Michal ČERNÝ a Radka VACOVÁ. Olomoucké dny soukromého práva. Iuridicum Olomoucense, 2018, s. 148-157. Dostupné také z: http://www.michalcerny.net/ODSP18-FV.pdf .

Název příspěvku v angličtině

The Burden of Proof in litigations between Copyright Collecting Society and copyright users.

Abstrakt česky – Abstract (CZ, SK)

Příspěvek se zaměřuje na specifické postavení kolektivních správců, zejm. INTERGRAM, OSA, z hlediska důkazního břemene v civilních soudních sporech při vymáhání licenčních poplatků vůči uživatelům autorských práv. Na základě shrnutí vývoje judikatury českých soudů je vysvětlen konkrétní rozsah důkazního břemene kolektivních správců.

Hlavním cílem příspěvku je přiblížit aktuální právní závěry přelomového rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 11. 2017, sp. zn.: 30 Cdo 698/2017, který se významně odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu ČR a nově ukládá tzv. „vysvětlovací povinnost“ uživatelům autorských práv, jakožto straně nezatížené břemenem důkazním, a to v případech informačního deficitu kolektivních správců.

Klíčová slova česky – Key words (CZ, SK)

Kolektivní správce; důkazní břemeno; vysvětlovací povinnost; informační deficit; licenční poplatky; autorské právo;

Abstract (ENG)

The paper focuses on the specific position of Czech Copyright Collecting Societies, especially INTERGRAM, OSA, in terms of the burden of proof in civil litigation concerning enforcing royalty fees against copyright users. Based on a summary of the case law of the Czech courts, the specific extent of the burden of proof of Copyright Collecting Societies is explained.

The main aim of the paper is to present the current legal conclusions of the unprecedented judgment of the Supreme Court of the Czech Republic dated 29 November 2017, Ref. No.: 30 Cdo 698/2017, which differs from the settled case law of the Constitutional Court of the Czech Republic and newly imposes the so-called „explanatory duty“ on copyright users in cases of information deficit of Copyright Collecting Societies.

Key words (ENG)

Copyright Collecting Society; Burden of Proof; Explanatory Duty; Information Deficit; Royalty Fees; Copyright;

Úvod

Kolektivní správci mají v České republice ze zákona[1] povinnost domáhat se vlastním jménem na účet zastupovaných nositelů práv nároků na vydání bezdůvodného obohacení vůči neoprávněným uživatelům zastupovaných hudebních děl.

Kolektivní správci mají významně ulehčenou pozici při získávání důkazů v předsoudní fázi sporu, jelikož mohou od uživatelů autorských práv žádat informace a vyžadovat poskytnutí součinnosti a plnění oznamovací povinnosti o užití autorských děl.[2] Kolektivní správci mohou také provádět kontroly v provozovnách uživatelů, na kulturních hudebních akcích a koncertech a pořizovat video/audio záznam nebo fotografie o neoprávněném užití děl.

Oproti ostatním žalobcům v občanskoprávních sporech mají kolektivní správci specifické „výsostné“ postavení při uplatňování nároků z bezdůvodného obohacení[3]. Řadu žalobních tvrzení totiž mohou kolektivní správci založit na pouhých skutkových domněnkách a při tzv. „informačním deficitu“ se mohou dokonce dovolávat tzv. „vysvětlovací povinnosti“ žalovaného.

Rozsah důkazního břemene kolektivních správců zaznamenal v uplynulých letech významný vývoj a byl upřesněn na základě judikatury Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR, která bude v příspěvku dále podrobně přiblížena.

Autor příspěvku se bude dále soustředit především na případy veřejného sdělování hudebních děl při provozování rozhlasového a televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení (hotely, lázně, penziony) a také ve stravovacích zařízeních (hospody, restaurace)[4]. Obdobné právní závěry o rozsahu důkazního břemene kolektivního správce lze aplikovat i pro případy „živého“ užití[5] děl na hudebních kulturních akcích a koncertech, přičemž jediným rozdílem je, že kolektivní správce musí prokázat, že byla užita hudební díla zastupovaných nositelů práv.[6]

1. Rozsah důkazního břemene kolektivních správců

Z hlediska břemene důkazního by kolektivní správce měl při vymáhání bezdůvodného obohacení soudu předložit níže uvedené skutkové tvrzení a důkazy v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR[7] o:

  1. provozuschopnosti zařízení a existenci TV/rádio signálu
  2. užití děl zastupovaných nositelů práv
  3. rozsahu časového období veřejného sdělování
  4. obvyklosti licenční odměny

 1.1. Provozuschopnost zařízení a existence TV/rádiového signálu

Kolektivní správce by měl v rámci soudního řízení prokázat existenci a provozuschopnost TV/ rádiového přístroje a signálu, kterým mělo docházet k veřejné produkci zastupovaných děl v provozovně žalovaného.

Judikatura českých soudů v minulosti při hodnocení (ne)splnění důkazního břemene přičítala k tíži kolektivním správcům, že se ocitli v důkazní nouzi svojí nečinností. V rozporu s řádným výkonem kolektivní správy totiž nevyužili svého zákonného oprávnění a nepožádali žalovaného o poskytnutí informací podle § 100 odst. 3 Autorského zákona a ani neprovedli kontrolu provozovny žalovaného.[8]

Na základě aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR však k  prokázání žalobních tvrzení o provozuschopnosti zařízení a o existenci signálu na pokojích ubytovacích zařízení nově postačuje, že žalovaný vlastnil TV či rádiové přístroje, platil za ně televizní nebo rozhlasový poplatek České televizi nebo Českému rozhlasu[9] a veřejně inzeroval na svých webových stránkách možnost využití těchto přístrojů ze strany klientů zejm. v rámci představení vybavení pokojů.[10]

Naopak u restauračních a jiných veřejně dostupných prostor je nadále nutné prokázat skutečné užití a provozuschopnost daného přístroje. [11]

1.2. Užití zastupovaných děl

Kolektivní správce musí prokázat, že prostřednictvím inkriminovaného zařízení skutečně docházelo (či mohlo docházet s pravděpodobností blížící se jistotě) k produkci děl, k jejichž ochraně je povolán žalobce.[12]

Na výše uvedenou důkazní povinnost žalobce upozorňuje také Vrchní soud v Praze[13], a to:

„Soud tedy nemůže jen bez dalšího předpokládat užití okruhu kolektivním správcem spravovaných děl a porušení práv jím zastupovaných osob, správce toto musí v řízení prokázat.“

Od dubna 2017 bylo vlivem novely autorského práva[14] významně posíleno postavení kolektivních správců, jelikož v Autorském zákoně bylo výslovně zakomponováno oprávnění kolektivních správců vymáhat bezdůvodné obohacení v rámci tzv. „rozšířené kolektivní správy“[15], tj. kolektivní správce zastupuje a vymáhá nároky za všechny nositelé práv pro určitý druh užití (např. TV a rozhlasové vysílání) bez ohledu na to, zda s ním nositele práv uzavřeli smlouvu o zastupování či nikoliv. Kolektivní správce tak ze zákona v rámci TV či rozhlasového vysílání zastupuje všechny nositele práv, aniž by bylo možné toto zastupování vyloučit na základě projevu vůle nositelů práv.[16]

Nejvyšší soud ČR také nově dovodil, že výše uvedenou „rozšířenou kolektivní správu“ lze vztáhnout i pro období před novelou Autorského zákona, tj. před dubnem 2017, a to na základě analogie s povinnou kolektivní správou. Nejvyšší soud ČR totiž zdůraznil, že této analogie je třeba k zachování účelu kolektivní správy a prosaditelnosti ochrany autorských práv, kdy individuální výkon a ochrana práv ze strany jednotlivých nositelů práv by v praxi nebyla reálně možná.[17]

Kolektivním správcům tak postačuje k prokázání druhové specifikace zastupovaných děl užitých v rámci televizního a rozhlasového vysílání jen pouhý odkaz na typová práva vymezená ve veřejnoprávním oprávnění kolektivního správce získaného na základě rozhodnutí Ministerstva kultury ČR.[18]

1.2.1. Nezávislý správce práv

Výše uvedený zákonný monopol kolektivních správců je však narušen existencí Nezávislých správců práv[19], kteří v rámci své podnikatelské činnosti zastupují nositele autorských práv a jsou oficiálně registrováni v seznamu vedeném Ministerstvem kultury ČR[20].

Nezávislí správci práv tak představují alternativu ke kolektivním správcům, přičemž Autorský zákon výslovně nevymezuje jejich postavení vůči kolektivním správcům a ani případnou existenci oprávnění k výkonu povinné a rozšířené kolektivní správy. Ze zákona lze pouze dovodit, že Nezávislí správci práv mají obdobné právní postavení jako kolektivní správci.[21]

V současnosti existují v České republice tři Nezávislí správci práv, a to:

  1. Nezávislá kultura s.r.o. specializující se na „živé“ užití hudebních děl na hudebních akcích a koncertech,[22]
  2. IS Media s.r.o. zaměřující se na internetové rádiové vysílání v obchodech, restauracích a jiných provozovnách,[23]
  3. Nezávislý správce práv, s.r.o. prodávající uživatelům prostřednictví e-shopu jednotlivé licence zastupovaných nositelů práv.[24]

 1.3. Rozsah časového období

K prokázání žalovaného časového období, po kterém mělo docházet k zásahu do autorských práv zastupovaných kolektivním správcem, panoval dlouhodobě nejednotný názor a existovaly tři různé přístupy:

1) Meziobdobí

Krajský soud v Českých Budějovicích[25] a Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,[26] zastával právní názor, že žalobce na základě důkazů z dvou různých časových období musí prokázat časové meziobdobí, ve kterém mělo docházet k porušování zastupovaných práv. Soud konstatoval, že není zřejmé, zda a po jakou dobu před provedením kontroly docházelo k porušování práv žalobce a ke vzniku bezdůvodného obohacení. Obdobně nelze očekávat, že po provedené kontrole ze strany kolektivního správce a po výzvě k zastavení protiprávního jednání uživatel autorských práv nadále pokračoval v porušování práv kolektivního správce.

2) Celý rok

Pokud je zjištěno porušení práva v určitém roce, pak lze tuto skutečnost vztáhnout na celý žalovaný rok, nikoliv však automaticky na roky následující a předchozí. [27]

3) Předchozí období

Nově na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2017, sp. zn.: 30 Cdo 698/2017, lze dovodit i nárok za předchozí období, tj. přede dnem zjištění porušování práv ze strany kolektivního správce:

„…podle logiky a s ohledem na obvyklý běh věcí zřejmé, že jestliže provozovatel ubytovacího zařízení inzeruje pokoje vybavené televizory k danému okamžiku a jestliže hradil televizní poplatky v počtu odpovídajícím počtu pokojů také v období předcházejícímu okamžiku inzerce, pak lze mít praktickou jistotu, že také v tomto (předešlém) rozhodném období byly pokoje v ubytovacím zařízení televizory vybaveny.“

 1.4. Obvyklost odměny

Kolektivní správce může v souladu s § 40 odst. 4 Autorského zákona požadovat dvojnásobek odměny, která by byla obvyklá za získání licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Obvyklost odměny je ve sporech kolektivních správců s uživateli autorských děl stanovena na základě platného Sazebníku kolektivního správce.[28] Sazebníkům je totiž judikaturou Nejvyššího soudu ČR přisuzována „hodnota měřítka výše obvyklé autorské odměny“[29].

Veškeré námitky žalovaných uživatelů autorských práv, že Sazebníky neodpovídají zákonným kritériím[30] a jsou tak nepřiměřené, Nejvyšší soud ČR odmítl s odkazem, že k zákonným kritériím pro stanovení sazeb licenčních odměn má kolektivní správce přihlédnou pouze při uzavírání licenčních smluv, nikoliv při vymezení výše obvyklé odměny při vymáhání bezdůvodného obohacení.[31]

Nárok kolektivního správce ve výši dvojnásobku obvyklé odměny pak nelze dále navyšovat o daň z přidaného hodnoty (DPH). Při vymáhání bezdůvodného obohacení se totiž jedná o bezesmluvní plnění, přičemž navýšení o DPH lze činit jen u smluvních plnění, tj. při uzavření licenčních smluv.[32]

2. Vysvětlovací povinnost žalovaného

Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem[33] v civilním soudním řízení nastává při splnění níže uvedených skutečností:

1) Informační deficit kolektivního správce – tj. žalobce objektivně nemá a nemůže mít k dispozici požadované informace, např. o umístění TV na pokoji s ohledem na respektování soukromí hostů v ubytovacích zařízeních.

2) Kolektivní správce přednese opěrné body skutkového stavu (logický řetězec) a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení, např. žalobce dovodí umístění TV na pokojích na základě webové prezentace žalovaného týkající se vnitřní vybavenosti pokojů.

3) Objektivní dispozice s informacemi ze strany žalovaného (uživatele autorských práv) – např. informace o placení televizních a rozhlasových poplatků z účetní evidence, informace o počtech televizorů z inventarizace hmotného majetku či informace o obsazenosti pokojů z evidence úhrad místních poplatků za lázeňský nebo rekreační pobyt[34].[35]

Ve vztahu k rozdělení důkazního břemene a vysvětlovací povinnosti ve sporech mezi kolektivními správci a uživateli autorských práv vyplývá z aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR[36] a Vrchního soudu v Praze[37], že:

 „žalobce nemá a objektivně nemůže mít informace o tom, že žalovaný vyloučil užívání TV na pokojích svých klientů, že neumožňuje přijímat na nich signál obvyklé programové nabídky hlavních tuzemských televizí, že nedochází k veřejné produkci chráněných děl na pokojích, neboť nejsou obsazené atd. Pokud s takovým tvrzením v rámci své obrany přichází žalovaný, stíhá ho také k tomuto tvrzení důkazní břemeno, v opačném případě platí tvrzení, prokazované druhou stranou sporu, byť s podporou jen skutkové domněnky, vycházející z toho, že při obvyklém běhu věcí takové tvrzení odpovídá pravděpodobnosti děje hraničící s jistotou.“

Je tedy na žalovaném, aby v rámci splnění „vysvětlovací povinnosti“ předkládal soudu skutkové tvrzení a důkazy, které vyvrátí či zpochybní logický řetězec tvrzení žalobce, že docházelo k veřejné produkci zastupovaných děl v provozovně žalovaného.

Závěr

V závěru příspěvku je třeba shrnout, že procesní postavení kolektivních správců z hlediska důkazního břemene bylo významně posíleno na základě aktuální judikatury Nejvyššího soudu ČR a novelou Autorského zákona z dubna 2017. Procesní obrana žalovaného je tak nyní významně omezena, jelikož žalovaný musí vyvracet skutkové domněnky o existenci tzv. veřejného sdělování děl zastupovaných kolektivním správcem a musí splnit tzv. „vysvětlovací povinnost“ za předpokladu informačního deficitu kolektivního správce.

V soudních sporech se tak bude jednat spíše o výjimečné případy, kdy se podaří uživateli autorských práv účinně ubránit proti uplatněnému nároku na vydání bezdůvodné obohacení. Uživatelé pravděpodobně zcela rezignují na svoji procesní obranu a raději žalovaný nárok zaplatí i přesto, že se bude jednat o nárok bezdůvodný či uplatněný v nepřiměřené výši.

Lze však očekávat, že v budoucnosti dojde ke korekcím právních závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2017, sp. zn.: 30 Cdo 698/2017, jelikož lze dovodit, že Ústavní soud ČR při vymezení požadavku „alespoň druhové specifikace děl zastupovaných žalobcem“ neměl na mysli, že se lze spokojit s pouhým odkazem na tzv. rozšířenou kolektivní správu a na veřejnoprávní oprávnění kolektivního správce, které nijak nesvědčí o existenci uzavřených licenčních smluv s nositeli práv.

Zákonný monopol kolektivních správců bude také v budoucnosti narušen rozvojem aktivit Nezávislých správců práv a postupným vymezováním vzájemného postavení a rozsahu oprávnění, přičemž tento vývoj jistě ovlivní i rozsah důkazního břemene kolektivních správců ve sporech s uživateli autorských práv. Ze strany kolektivních správců totiž nebude možné automaticky dovozovat, že zastupují všechny nositele práv.

Literatura

Monografie a internetové zdroje

  1. Copymarket – získejte licenci k užití hudby na cokoli. cz[online]. [cit. 2018-3-29]. Dostupné z: https://www.copymarket.cz/ .
  2. MACUR, Josef. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, 172 s.
  3. MACUR, Josef. Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 253 s.
  4. Nezávislá kultura. Nezávislý správce autorských práv[online]. Nezávislá kultura, 2018 [cit. 2018-3-29]. Dostupné z: http://www.nezavislakultura.cz/ .
  5. Nezávislý správce práv. IS Media[online]. [cit. 2018-3-29]. Dostupné z: https://www.ismedia.cz/nezavisly-spravce .
  6. Oprávnění ke kolektivní správě práv. Ministerstvo kultury[online]. [cit. 2018-3-29]. Dostupné z: https://www.mkcr.cz/opravneni-ke-kolektivni-sprave-prav-691.html .
  7. Sazebníky kolektivních správců. Ministerstvo kultury[online]. [cit. 2018-3-29]. Dostupné z: https://www.mkcr.cz/sazebniky-kolektivnich-spravcu-1618.html .
  8. Seznam nezávislých správců práv. Ministerstvo kultury[online]. [cit. 2018-3-29]. Dostupné z: https://www.mkcr.cz/seznam-nezavislych-spravcu-prav-1640.html .

Judikatura

  1. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 1. 2015, sp. zn.: II US 2186/14.
  2. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 5. 2015, sp. zn.: III. ÚS 2429/14.
  3. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 4. 2014, sp. zn.: ÚS 3076/13.
  4. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 5. 2015, zn.: IV ÚS 2496/14.
  5. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 5. 2015, sp. zn.: IV ÚS 2445/14.
  6. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 2. 2016, sp. zn.: IV ÚS 1532/15.
  7. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 21. 8. 2017, sp. zn.: 50 C 32/2016.
  8. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 31. 10. 2016, sp. zn.: 50 C 22/2016.
  9. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 9. 6. 2014, sp. zn.: 50 EC 7/2014.
  10. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 6. 9. 2013, sp. zn.: 50 EC 2/2013.
  11. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2016, sp. zn.: 34 EC 2/2013.
  12. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2015, sp. zn.: 30 Cdo 5429/2014.
  13. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2012, sp. zn.: 30 Cdo 1759/2011.
  14. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2016, sp. zn.: 30 Cdo 2715/2015.
  15. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2017, sp. zn.: 30 Cdo 698/2017.
  16. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 12. 2016, sp. zn.: 30 Cdo 998/2016.
  17. Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 16. 11. 2016, Marc Souliera Sara Doke Ministre de la Culture et de la Communication a Premier ministre, sp. zn.: C-301/15.
  18. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2017, sp. zn.: 5 Co 77/2016.
  19. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2017, sp. zn.: 7 Co 47/2016.
  20. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, sp. zn.: 5 Co 21/2015.
  21. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn.: 3 Co 162/2014.
  22. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 5 Co 16/2016.
  23. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, sp. zn.: 5 Co 99/2016.
  24. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2016, sp. zn.: 23 Cdo 1711/2016.
  25. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 7. 2017, sp. zn.: II. ÚS 466/17.
  26. Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2018, sp. zn.: II. ÚS 2367/17.
  27. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, sp. zn.: 3 Co 203/2013.
  28. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn.: 5 Co 71/2015.
  29. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn.: 5 Co 5/2017.
  30. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn.: 5 Co 6/2017.
  31. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn.: 5 Co 7/2017.
  32. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, sp. zn.: 3 Co 312/2013.

Právní předpisy

  1. Zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon.
  2. Zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích.
  3. Zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.

[1] Podle § 97d odst. 2, § 97e odst. 5, § 97h odst. 4, § 99 odst. 1 písm. b) zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, (dále jen „Autorský zákon“).

[2] Podle § 98 odst. 2, § 98c Autorského zákona.

[3] Tj. při vymáhání nároku v souladu s § 40 odst. 4 Autorského zákona za neoprávněné užití zastupovaných děl bez licenční smlouvy.

[4] Podle § 23 Autorského zákona.

[5] Podle § 19 Autorského zákona.

[6] Viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 9. 1. 2018, sp. zn.: II. ÚS 2367/17, ze kterého vyplývá: „v nyní posuzované věci by muselo být prokázáno, že na tanečních kurzech byly zprostředkovávány skladby, které jsou předmětem „ochrany“ ze strany stěžovatele“, obdobně viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2017, sp. zn.: 5 Co 77/2016, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 6. 2017, sp. zn.: 7 Co 47/2016, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 21. 8. 2017, sp. zn.: 50 C 32/2016, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 31. 10. 2016, sp. zn.: 50 C 22/2016.

[7] Viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 4. 2014, sp. zn.: II. ÚS 3076/13, nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 1. 2015, sp. zn.: II US 2186/14, nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 5. 2015, sp. zn.: III. ÚS 2429/14, nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 5. 2015, sp. zn.: IV ÚS 2496/14, nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 5. 2015, sp. zn.: IV ÚS 2445/14, nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 2. 2016, sp. zn.: IV ÚS 1532/15.

[8] K prokázání umístnění přístrojů, kterými mělo docházet k veřejnému sdělování v provozovně žalovaného a k údajnému „veřejnému sdělovaní“ dříve nepostačoval pouhý poukaz na kopii internetových stránek – viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016, sp. zn.: 5 Co 21/2015, ze kterého vyplývá:

„Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že z provedených důkazů nelze mít najisto postaveno, že v rozhodném období v provozovně žalovaného televizory umístěny byly. Z výpovědi kontrolora navíc vyplynulo, že se ani sám nesnažil provést fyzickou kontrolu televizorů v penzionu a spokojil se pouze s informacemi, které našel na internetu, případně mu byly sděleny po telefonu.“

„Ze závěrů dokazování a s přihlédnutím k tomu, že podle judikatury nepostačí prokázat samotnou existenci a umístění televizoru v provozovně žalovaného, ale je dále třeba bez důvodných pochybností zjistit, zda prostřednictvím těchto televizorů vůbec může docházet k přenosu chráněných děl ke konečnému uživateli jakožto veřejnosti…“.

[9] Podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích.

[10] Viz čl. 27 rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2017, sp. zn.: 30 Cdo 698/2017.

[11] Viz čl. 30 nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 13. 1. 2015, sp. zn.: II. ÚS 2186/14, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, sp. zn.: 5 Co 99/2016, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2016, sp. zn.: 34 EC 2/2013.

[12] Viz čl. 20 nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 15. 4. 2014, sp. zn.: II. ÚS 3076/13.

[13] Viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn.: 3 Co 162/2014, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn.: 5 Co 71/2015, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015, sp. zn.: 3 Co 312/2013 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2015, sp. zn.: 3 Co 203/2013.

[14] Zákon č. 102/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „novela Autorského zákona“).

[15] Podle § 97e Autorského zákona.

[16] Srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 16. 11. 2016, Marc Soulier a Sara Doke v. Ministre de la Culture et de la Communication a Premier ministre, sp. zn.: C–301/15, který vylučuje možnost aplikace „rozšířené kolektivní správy“ v případech, kdy zastoupení smluvně nezastoupených nositelů práv se děje bez jejich vědomí a souhlasu.

[17] „Rozšířená kolektivní správa“ byla před novelou Autorského zákona (zákon č. 102/2017 Sb.), označována za tzv. „quasipovinnou kolektivní správu“ v souladu s § 101 odst. 9 tehdejšího Autorského zákona, kde však absentovalo výslovné zákonné oprávnění kolektivních správců vymáhat bezdůvodné obohacení, a proto bylo soudy dovozováno, že tento právní institut nelze aplikovat na vymáhání bezdůvodného obohacení. Obrat nastal až na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2017, sp. zn.: 30 Cdo 698/2017 (čl. 22 rozsudku).

[18] Oprávnění ke kolektivní správě práv. Ministerstvo kultury [online]. [cit. 2018-3-29]. Dostupné z: https://www.mkcr.cz/opravneni-ke-kolektivni-sprave-prav-691.html .

[19] Podle § 104 Autorského zákona.

[20] Seznam nezávislých správců práv. Ministerstvo kultury [online]. [cit. 2018-3-29]. Dostupné z: https://www.mkcr.cz/seznam-nezavislych-spravcu-prav-1640.html .

[21] Podle § 104a Autorského zákona.

[22] Registrován u Ministerstva kultury ČR pod evidenčním číslem.: MK ČR NSP 3/2017, přičemž zastupuje nositele práv ve vztahu k právu na provozování díla živě a na přenos živého provozování díla (§ 19 Autorského zákona), podrobněji viz Nezávislá kultura. Nezávislý správce autorských práv [online]. Nezávislá kultura, 2018 [cit. 2018-3-29]. Dostupné z: http://www.nezavislakultura.cz/ .

[23] Registrován u Ministerstva kultury ČR pod evidenčním číslem.: MK ČR NSP 2/2017 přičemž zastupuje nositele práv ve vztahu k právu na sdělování díla veřejnosti prostřednictvím počítačové nebo obdobné sítě (§ 18 odst. 2 Autorského zákona), k právu na provozování díla ze záznamu a jeho přenos (§ 20 Autorského zákona), k právu na vysílání díla rozhlasem a televizí (§ 21 Autorského zákona), k právu k užití hudebních děl online, včetně udělení licence pro více území (§ 100 Autorského zákona), podrobněji viz Nezávislý správce práv. IS Media [online]. [cit. 2018-3-29]. Dostupné z: https://www.ismedia.cz/nezavisly-spravce .

[24] Registrován u Ministerstva kultury ČR pod evidenčním číslem.: MK ČR NSP 1/2017, přičemž zastupuje nositele práv v max. rozsahu, tj. ke všem způsobům užití, které umožňuje Autorský zákon, podrobněji viz Copymarket – získejte licenci k užití hudby na cokoli. Copymarket.cz [online]. [cit. 2018-3-29]. Dostupné z: https://www.copymarket.cz/ .

[25] Např. soudní řízení vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn.: 12 EC 40/2015, přičemž pro sdělení právního názoru soudu došlo ke zpětvzetí žaloby ze strany INTERGRAM a k následnému zastavení soudního řízení.

[26] Např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 9. 6. 2014, sp. zn.: 50 EC 7/2014, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 6. 9. 2013, sp. zn.: 50 EC 2/2013.

[27] Viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 5 Co 16/2016, nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 1. 2015, sp. zn.: II. ÚS 2186/14, usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 7. 2017, sp. zn.: II. ÚS 466/17.

[28] Platné sazebníky jsou v souladu s § 98e odst. 5 Autorského zákona zveřejňované na internetových stránkách Ministerstva kultury ČR – viz Sazebníky kolektivních správců. Ministerstvo kultury [online]. [cit. 2018-3-29]. Dostupné z: https://www.mkcr.cz/sazebniky-kolektivnich-spravcu-1618.html .

[29] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2012, sp. zn.: 30 Cdo 1759/2011.

[30] Podle § 98e Autorského zákona.

[31] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2016, sp. zn.: 30 Cdo 2715/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2015, sp. zn.: 30 Cdo 5429/2014.

[32] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 12. 2016, sp. zn.: 30 Cdo 998/2016.

[33] Podrobněji viz MACUR, Josef. Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu. Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 97 -185, MACUR, Josef. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995, s. 121 – 128.

[34] Podle § 3 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.

[35]Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem je podrobněji přiblížena v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2016, sp. zn.: 23 Cdo 1711/2016.

[36] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2017, sp. zn.: 30 Cdo 698/2017.

[37] Viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn.: 5 Co 7/2017, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn.: 5 Co 5/2017, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, sp. zn.: 5 Co 6/2017.

Bookmark the permalink.